300 zatáček Gustava Havla 2013
Kapitola první OČEKÁVÁNÍ
Nemá cenu rozepisovat se o stavu týmu před Hořicemi, všichni to prožívali na plný pecky. Motorka byla po závodu na Slováckém okruhu OK, takže příprava zahrnovala jen doladění některých drobností, jako například obdržení nových dřevěných kolenobrusek od firmy Tizoona, za což jim patří veeelkéééé DÍÍÍKY. Pro hořický asfalt se velmi hodily, protože jejich předchůdci jsou rozpilinovaní na Moravě.
Kapitola druhá DEPO
Kdo byl někdy v depu na hořických zatáčkách, tak ví. Kdo nebyl, může se podívat na páteční záběry z D1. Asi takový mumraj v depu vládne a tak je úkol najít vhodné místo pro zázemí záležitost pro Holmse. Já to vzdal po čtvrthodině a oddali jsme se do rukou pořadatelů. Ne sice úplně, neb jsem je stále navigoval do třešňovky. Na louku se mi nechtělo, páč přece jen hrozila padající voda. Nakonec to dopadlo dobře a místečko jsme obsadili přímo luxusní. Jen s elektrikou to byl tradiční obrproblém. To nakonec vyřešil příjezd staronového šéfmehanika Zdenála a jeho kilometrovej kabel. Do týmu přibyl secondemehaniko Sejky a taky bambinomehaniko George. Seconde mehaniko se v sobotu pod vlivem tří piv pokusil o převrat a chtěl převzít post nejvyššího, ale moje probuzení mu tento zoufalý čin zhatilo. Nebudu ale předbíhat a více o této noční kauze bude v další kapitole.
Karty v týmu byly jasně rozdané a soukolí – Kawii, Zdenál, Sejky, George a já coby doplněk – fungovalo jako dobře namazaný stroj. Zázemí se nakonec vydařilo a tak tu hodím všeříkající fotky. Zázemí hotové, takže na řadě byla personálka a technická. Personálka v Hořicích je o vystání fronty, ale kdo by se vztekal, když okolo vás čekají i takové persony jako Holán, nebo Pearson. Technická tentokrát proběhla naprosto bez problémů, protože mi to nedalo a nechal jsem na ostrý konec koncovky výfuku navařit obrubu. Je jasné, že bezpečnost je to nejvíc, takže tohle byl rozumný krok a dík posílám Creptusu za bleskovou úpravu. A to je z přípravy vše. Teď už to nebudou pohádky, sny a příběhy. V sobotu nastane tvrdá realita.
Kapitola třetí COŽE ?
Sobotní ráno. Pro většinu lidí to znamená těžkou pohodu, volno, pro někoho i pochrupávání po náročném pátečním večeru. Pro náš tým však sobotní ráno znamenalo nervovou soustavu vyšponovanou na maximum, protože UŽ JE TO TU! Čekal nás náročný den. A aby to bylo přece jen ještě víc infarktový, probudil nás regulerní lijavec. No tak to je nářez. Poprve v Hořicích a na vodě. Chvilku jsem zkoušel ukecávat šéfmehaniko, aby jel místo mne, ale ten spolu se sekundemehaniko dělal, že přehazuje motorku na mokrý gumáky. Pak mi došlo, že to není jen jako a bylo to jasný. Z toho se nevykroutím. Proto jsem vypracoval geniální plán. Protože předpověď hlásila na odpolko suchou trať, v první kvaldě pojedu na jistotu. Ujedu potřebný počet kol a pak zajedu do depa. Odpolko se pak pokusím čas vylepšit. Plán jako noha od slona. Asi nebudu předbíhat, když řeknu, že plán vzal za své hned po najetí na trať. Inu člověk míní, motorka mění. Ono se tý potvoře na hořické trati líbilo jako sviň a za žádnou cenu nechtěla sjet. Nakonec mne museli traťáci do depa nahnat praporkama pod pohrůžkou násilí.
Ale zpět před. Motorka nachystaná, já taky. Dokonce bambinomehaniko sehnal pláštěnku, za což získal dva bludišťáky. Nebe však rozehrálo svou hru na nevím. Sprchnu, nesprchnu? Trať pomalu osychala, ale protože v Hořicích je hodně lesních úseků, nechali jsme mokré. No a tady je
COŽE v názvu kapitoly plně vystihuje některá místa hořického okroužku. Proč tak familierně okroužku ? To je jasné. Hned po prvním kole jsem se do hořické trati zamiloval. Z motorky je to ještě větší pecka. Ostatní okruhy mají vždy tak tři čtyři zapeklitý místa, ale tady jich je nepočítaně. Prakticky každá zatáčka je jiná, jinak se utahuje, klopené, odklopené, brzdy z kopce, v zatáčce, na horizontu …… Je tady prostě všechno na co si lze vzpomenout. Ráj pro diváky, ráj pro jezdce. Nelze však ani chvíli zapomnít na náročnost. Tady se chyby neodpouštěj.
V první polomokrosuché kvalifikaci jsme zajeli potřebný počet kol. Posit z tratě byl suprový, ale už se naplno projevil handicap v síle naší motorky. V technických pasážích docela stačíme, ale rovinky jsou pro nás boj s větrnými mlýny. V přípravě mám video kde sestříhám jak nám ostatní na rovinkách mizí v dáli. To je námět na malé zamyšlení. Když jsem loni dával Twina dohromady, padlo jasné rozhodnutí. Dokud nebudu znát všechny okruhy, nechám motor v sérii a nebudu šahat ani na řetěza řetězová kola. Nemělo cenu laborovat a tak bylo možné poznat tratě relativně v klidu. Hořice se staly pomyslným zlomem a tak se na některé věci okolo motorky teď zasoustředíme více.
Toť jen malé odskočení. Odpoledne pokračovalo naše snažení další kvaldou. Bojový plán zněl: Muž s koženou brašnou nesmí….. Ne tak to nebylo. Jo už vím. Tahat tahat tahat. Aneb jak tvrdí ten pravý bonmot pro motorkáře, je třeba srát tam víc plynu, mít to tak trochu v pí.. a když to nevyjde, musíš to odpružit. Ten ůplný konec patří spíš na dromy, ale jinak je to pravda pravdoucí. Odpolková kvalda byla jasně kartyrozdávající, protože se všichni zlepšili. Honba za časy měla na svědomí i dvakrát vyvěšené červené vlajky a nakonec i zkrácení kvaldy o osm minut. Olej na trati a taky rozbourané bariery v úseku za křížkem nás poslaly do depa dříve. Tady je video z druhé kvaldy.
Kapitola čtvrtá NEDĚLE
V neděli nás přivítalo slunce a bylo jasné, že warm-up i závod pojedeme na suchu. Dobrá zpráva. Pro nás i pro diváky. Už ve warm-upu bylo evidentní, jak se okolí tratě zaplňuje a kdo dorazil pozdě, těžko už hledal suprkoukatelné místo. Dopolední časový program dostal velkou ránu, když velkou ránu dal v šestkách favorit největší Mr. 36 – Michael Pearson. Před Lukaveckým vracákem šel k zemi na předek v rychlosti + – stokilometrové a naprosto ochromil tenhle úsek. Naštěstí Michaelův anděl letěl stejně rychle a tak to odnesla hlavně motorka. Tu už nikdo dohromady nedá.
Dohromady ale museli dát traťáci lukavecký vracák. Hlavně ho očistit od oleje, protože byl prostě všude. Michaela odvezli do hradecké nemocnice a nedělní závody tak přišly o nej zahraniční hvězdu. Program warm-upů se natahoval a některé kategorie dokonce ani nejely. Nás nakonec po vyčkávání na trať pustili. Lukavec se jel pod žlutýma vlajkama, ale bylo vidět, že traťáci zamakali. Jelo se mi suprově a už jsem se nemohl dočkat závodu. Slavnostně se zahájilo a s mírným skluzem a velkým napětím se začalo závodit. Program se postupně dostával do většího a většího skluzu, za což mohly těžké nehody, následné opravy a čištění trati i práce záchranářů a lékařů. Je jasné, že pro diváky to bylo dlouhé čekání, ale zdraví je to nejdůležitější a při těžkých pádech se nedá nic uspěchat. Jeden z těchto pádů si nakonec vybral daň nejvyšší a po deseti dnech na jeho následky umřel v nemocnici Martin Turna. Mates dávej na nás shora pozor.
Kapitola pátá ZÁVOD
No co k tomu říci. Bylo to naprosto úžasný. Sice pár drobných komplikací, jedna slušná prekerka, ale zážit jak hrom.
Na startu jsme s týmem trošku zazmatkovali. Já si z vytištěného roštu do hlavy nabouchal sedmou řadu první zleva. Protože však došlo dopolko ke změnám, značku jsme měli na místě druhém zleva. Po zahřívacím kole jsem dle naučeného najel na sedmou první zleva a Kawii i secondemehaniko na mne začali brutálně gestikulovat a ukazovali mi na prstech sedmičku. Bylo mi jasné dle rozestavení přede mnou, že je něco špatně. Že bych to spletl a mám stát v osmý řadě? Proč ale ukazujou sedmičku? Kašlu na to vždyť už svítěj světla dopr to n e s t í h á á á á á á m. Světla zhasly a tak současně řadím jedna a hned vyrážím. Takhle si mohu nechat o suprstartu jenom zdát. Nakonec to ale nebylo tak hrozný a na startu jsem neztratil. Je to však vééélikááánský poučení pro příště. Zafixovat si místo až po nájezdu na rošt. Stál jsem sice v dobrý řadě, ale o místečko vlevo. Prostě jelito. Jo a ta gestikulovaná sedmička znamenala, že jedeme zkrácenej závod na sedm kol. Inu trochu jsme zazmatkovali všichni a naštěstí se nám to nevymstilo.
Závod se jel v pěkným tempu a opět se podařilo sundat další vteřiny z času na kolo. Schválně sem napíšu progres časů v jednotlivých jízdách.
1. kvalda: 3:03.997
2. kvalda: 2:56.592
warm-up: 2:56.545
závod: 2:53.350
Z onboardu je vše jasné, tak snad jen zmíním dvě situlace. Jednak jsem jednou trochu víc posunul brzdný bod, no a protože to bylo posunutý až do lesa, znamenalo to značný hoňky na brzdách.Lehce jsem přebrzdil a bloklo se mi trochu přední trochu zadní koleso. S notnou dávkou pomoci shora se mi to podařilo ustát a hned jsem se chytil nejlepšího hesla. Pokud někde uděláš chybu a ustojíš to, hned dej plnej kotel a nebudeš mít čas na to, aby se ona chyba s tebou táhla po trati dál. Zlomil jsem to do další zatáčky a dělal že se nic nestalo. Při dojezdovém kole mi to diváci oplatili velkým aplausem.
Druhá chybka byla z kufru nepilotního. Šlo o blbé vyhodnocení signalizace od traťáků. V jednom úseku mi mávali žlutou vstříc a ja si myslel, že to někdo zahodil. V dalším úseku na horizontu u křížku držel trťák bílou vlajku. Bílá vlajka znamená pomalu jedoucí vozidlo a tak mi hlavou bleskla sanitka na trati. Valil jsem bulvy co bude za horizontem a nakonec se mi tam zjevil Kehrer – favorit kategorie Supermono. Jel pomalu a já ho raději dobrzdil, abych nepředjížděl pod žlutejma. Celý další úsek mi trvalo, než mi docvaklo, že má nejspíš poruchu a sanitka se nekoná. Tentokrát to bylo v poho. Šlo o poslední kolo a na jezdce za mnou byl náskok, ale být to v jiné části závodu…..
Kdo skouknul video až do konce tak ví, že k protnutí cílové pásky došlo a tak jen dodám, že na devátém postu v naší kategorii. To ale není vůbec podstatné. Jak mi řekl Jirka Brož: Jedeš tu poprve, užij si to, nezahoď to, na umítění se letos nepublikovatelné 😀 .
